My story na Blog.cz

Začalo léto a prázdniny. Tu festival, tam festival. A já vím, proč to ty lidi tak baví.

Jasné. Nejsem naivní, abych si myslela, že lidé chodí na festivaly kvůli hudbě. Sranda přece musí být. To, že z toho festivalu mají tak jeden koncert, protože ostatní část si nepamatují nebo jsou někde zalomený, je ta druhá věc.

Ani nevím jak jsem se vyskytla na TOPFESTE. Kapely byly úžasné. Polemic, Chinaski, Horkýže Slíže, Kabát, Zóna A.

Nevadilo mi, že jsem tam šla s rodiči. Nebrali to jako dozor. Vždyť měli lístky koupené měsíc a já jsem si ho koupila přímo na místě. Spíše oni vzali vyvenčit mě. Po pár metrech mi máma oznámila: "Aspoň máš odstrašující příklad."

A já jsem začala chápat proč se mě bojí pouštět na diskotéky a také o čem vlastně ten festival je.

Jak jsem postupně procházela celým areálem všímala jsem si různá stádia "ožratosti". Nakonec jsem vytvořila tři skupiny:

1.Úvahové typy. Po takové borovička se v hlavě může vyskytnout ledajaká idea a autor neváhá ji hned pustit ven. Většinou jsou to opravdu hluboké duchovní pravdy. Příklad: "Chápeš já jsem s ní chodil dva měsíce. Dva měsíce jsem ji j.. Aval a ona se na mě vykašľala.Život je prostě k.. Ot.Jedna dobrá gula, druhá špatná. A to mezi tím to ti je na k.. Ot. "Tady nebude žádná fotka, protože toto stadium ještě nemusí být na první pohled viditelné.



2.Gumáci. Hlavním znakem je, že jejich taneční kreace jsou mnohem lepší než breakdance. Mají ohebné a pružné tělo, tančí uprostřed bláta pokud tanci vůbec nepotřebují hudbu nebo dav. Jejich talent je spojen se zpěvem a rétorikou, protože se vám rádi promluvil. Mají často profesionální deformaci, protože se ohýbají i když chtějí jít rovně. Příklad: "Isol jsem si koupit pivo no dokud jsem sem dojel, tak mi pod nohy skočil krajta a vše vylil. Tak já vás j.. Em. "A pivo hodil do davu. Foto: Umělec dělá s tím, co má aby prosadil svůj talent. Roh na čepici nebo mikrofon. Není to jedno? Otec řekl, že nejsou opilí, jen jedli hodně gumových medvídků.



3.No a nakonec jsou to jogíni. Přišla na ně únava.Spoločensko-

fyzická. Usnou na jakémkoli místě v jakékoliv poloze.

Nohy za hlavou, ruce na zemi. Je to stav odpoutání mysli od tela.Najčastejšie je hlava, co nejvíc při zemi. Těžká je, co se dá dělat. Bylo jich tam stejně hodně o jedné na oběd i o jedné v noci. Vyfotit se mi podařilo pouze jednu amatérskou trojici, ale věřte mi byly tam mnohem zdatnější.





Ale samozřejmě jsou tam i střízlivý lidé. Jeden z nich nás přistavil a řekl, že obdivuje vztah rodičů se mnou. Že si nás všiml již dříve a obdivuje, že se bavíme i bez spíjania do němoty a otevřeně se bavíme o všem. Po tomto bude velmi dlouho trvat, než mámu predsvedčím, aby mě někam pustila samu. Jenže mě toto "chlastanie" nebaví. Nechápu, co na tom lidé vidí. Už jsem si něco prožila a proto jsem dospěla k názoru, že alkohol je metla lidstva a mě domácí práce nebaví.

Jen tak o průsvitných dnech a lidech ....



Konečně je léto jak má být. A když konečně přišli letní teploty, všichni začali nadávat. V tomto teple se nedá existovat, vypněte už topení a podobně, namísto radosti, že se mohou zchladit. Ale i na mě, šiřitele radosti, dolehl smutek

.

Po podzimní únavě, zimním útlumu a opět jarní únavě, dolehl na mě letní smutek. Nostalgicky vzpomínám na to, co se změnilo.

Vydělala jsem si peníze, ale moje rodina pořád nemá to, co by chtěla.

Bavila jsem se, ale skutečných přátel kolem mě jaksi ubylo.

Zhubla jsem, ale nenabrala jsem zvážen dát se do kraťasů a sebevědomě kráčet vedle lidech.

Nejvíce mě však mrzí, že jsem ztratila rodinu. Tu pokrevní. Ne nezemřeli. Sice jsme na mrtvém bodě, ale oni si dál vesele chodí po světě jakoby nic. Člověk, který tvořil významnou část mého dětství, se ukázal v pravém světle. Poohováral mých rodičů i mě a pak mi s úsměvem otevřel dveře. A já blbá jsem naletela. Na hru jménem ideální rodina. Ale oči se mi otevřely bohužel až příliš pozdě. No lepší pozdě než nikdy. Za vším byla závist. A možná jen prostě zlo, jen já si to pořád nechci připustit. Jak mi někdo kdo mi celá léta otevřeně říkal, že mě miluje dokázal bodnout nůž do zad? Proč právě rodina?



Celý rok chodím kolem jejich domu a stále věřím, že se mi to jen zdá. Věřím, že u nich mohu bezstarostně zazvonit a cítit se jako doma. Kdykoli toho člověka uvidím, stoupne mi tlak a adrenalin. Chtěla bych si všechno vyřídit. Jako dospělá. Ale zatím se jen obcházíme, protože při osobním kontaktu by mohlo dojít k úrazu. Já se jen divím, jak ten člověk může klidně spát, když zničil to, co se nazývá rodina. Bylo by to jiné, kdyby mě zklamal frajer, jako když mě zklame rodina. Navíc ta ctěná osoba vysílá na nás takové negativní myšlenky, že mám strach, že se ráno neprobudí.



Většinou jsem silná a řeknu si, že se na takovou rodinu mohu vykašlat. I rodina je pouze slovo a mou rodinu tvoří přátelé a hlavně otec s mámou, kteří při mně stáli vždy a vždy i budou. Mám skvělých rodičů a někdo nemá ani to. Jak se mohu stěžovat? Trápí mě, že jsem celá léta žila ve lži a bohužel vzpomínky se nedají smazat tlačítkem DELETE.



A najednou se to všechno spustí a den ztratí barvu. S ničím nejsem spokojená. I tento článek jsem přepsala osmkrát a vím, že stále je nanic. Po líci se mi kutálí další slza, ale hned ji utřu. Nevyplatí se plakat pro někoho, kdo si to nezaslouží. Okřídlená věta při rozchodech. No já mám za sebou rozchod s rodinou.



Ale každá "depka" mě posílí. Jen mě to občas tak propadne.



No nemám já úžasnou narozeninovou atmosféru?

Jsem prostě šikovná.

Pátek třináctého. Nejsem pověrčivý, čili normální den. Nejdu do školy, tak jsem patřičně nadšená. Nechápu pověrčivost. Jsou to jen obyčejné výmluvy. A přesto se mi stalo toto:



Šli jsme otcem odvést mámu do práce. Seděla jsem vpredu.Naše úžasné auto nemá centrální zamykání, ale dokáže oběhnout i Audi Q7. Sice pouze na tahači, ale dokáže.A díky feťáků v hlavním městě máme i jiné úpravy na autě. Například řidičovy dveře se dají zvenku otevřít, ale uzamykatelné jsou pouze z vnútra.Zadné dveře zase zvenčí nejdu otevřít. Pánové zloději nám udělali tuning. To znamená, že někdo musí počkat, dokud ostatní vystoupí, pomačkat všechny "cuplíky" a auto zamknout. Teď byla řada na mně.

Zatímco máma vystupuje, já se už natahuje, že jejich zavrem. V tom jsem jen slyšela něco prasknout. "Aha! Už vím, co puklo, "sucho jsem poznamenala.

"Táta ... Já mám prst ve dveřích. "



No a tehdy se začala ta sranda. Máma od laku vysypala na zem celou kabelku a pokoušela se otevřít dveře. Já jsem se místo boje s dveřmi smála. Opravdu jsem se rehotala jako smyslů zbavená na tom, jak máma stresuje a otec se pokouší otevřít dveře. Bylo to velmi vtipné. Nebo mi od bolesti přepnulo. Když se otevřely dveře a já jsem vytáhla z dveří to něco, co vypadalo jako mrkev tak jsem se zase smála.

"Dobře. To bychom mali.Auto je uzamčeno. Ahoj mami! My jdeme ještě něco koupit. "

V obchodě jsem si na prst přiložila mraženou zeleninu a ještě jsem i měla zdravou večeři.



A na druhý den také byla sranda. Na rentgenu jsem si s sestřičkou zpívala Michala Davida a znělka ze Speedyho Gonzalese, protože v duetu se jí lépe zpívá. Pak se mě doktor ptal, zda si neumím vymyslet lepší dárek k narozeninám a zakončili jsme to debatou o eurech.



Ještě jsem nikdy neměla nic tak vtipně zlomené.Piatok třináctého? Ne. To jsem se jen já netrefila a moje máma ano. :)

Není to jen obyčejný strach.Je to strach, že si jednou otevřete okno a naposledy vydechneme.

20.června 1998

Venku je nádherne.Typická bytovková rodina se vybrala na zahradu do nedaleké dediny.Mám 5 let a život je pro mne knoflíčky. Občas se pohádám s bratom.Občas spolu poléváme kvetinky.A občas děláme špatně spolu. Kéž jsem na zahradě mohla být pořád. Jen tak se procházet vedle potoce a honit se na louce.

Najednou jsem zaslechla rachot.Otec se přivalil do pokoje a padl na pohovku. Velmi se třásl a lapal po dechu. "Okamžitě zavolejte sanitku.Dopichali ho včely. Rychle mi přineste vodu. "Nedá se na to zapomenout. Pamatuji si to přesně, jakoby to bylo včera. Křik, slzy, pláč.



Otec se stále nemohl nadýchnuť.Krk měl snad pět krát väčší.V dálce bylo konečně slyšet záchranku.Lenže ta naši ulici minula a šla dál. Bratr v papučích vyběhl až k silnici, kde míval na sanitku.Mama zatím dávala otci zábaly a snažila se ho držet při vědomí. Minuta se zdála jako týden. Co když záchranka jela úplně jinde? Kolik to otec ještě takto vydrží? Babka a dědeček se snažili nemyslet na to nejhorší. Vždyť už o jednoho syna přišli. Všichni jsme za něj bojovali.



Konečně přijela záchranka.

Mě s bratrem vzal mladý lékař do vedlejšího pokoje. Vzal si můj výtlačkový prsten a kreslili jsme si. Přes záclonky jsem viděla jak kolem otce všichni běhají, křičí a zapojují mu do těla hadičky. Do očí se mi nacpali slzy. Chtěla jsem se hrát s taťku. Hned. "Neplač, moje. Vždyť mi tatínky pomůžeme. Ani se nenadějete a bude jako rybička. "Dlouhé vlasy měl v ohonu a tak trochu se podobal otce. Bratr jen tiše seděl. Seděl a díval se do země. "Určitě?"

"Nedovolil bych si tě lhát princeznička." Po půlhodině nakládají mého otce do sanitky. Dostal anafilaktický šok. Prý je možné, že i já budu tak prudce reagovat. V ten den se mi všechno obrátilo naruby.



Otec absolvoval léčení. Máma absolvovala školení jako podat léky při bodnutí, tzv.. vystřelovací pero.Nedávno totiž zemřel mladík jen proto, že kamarádka to pero vystřelila opačně, tedy do sebe.





2. června 2008





"Počkej. Přinesu ti ten žebřík a až potom hrábě. "

"Dobre.Ale dávej pozor ať něco nepostoupí."

Začali jsme si na zahradě stavět chatku. Trávíme zde veškerý svůj volný čas. Tak, jak jsem si to predstovala, když jsem byla malá. Je fajn, když má člověk kam vypadnout. Trochu se odreagovat a přijít na jiné myšlenky. Blížila jsem se k otci a všimla jsem si, že je tam najednou hodně hmyzu. Soused asi něco dělal s úly. "Táta utíkej pryč!" Nechápal, co se děje. Později spatřil i on zbloudilý včely. Běžel se ukrýt a tak si potvory vzali do parády mě.

Šla jsem na to s klidem, ale když mi začaly bzučet ve vlasech bylo po klidu. Křičela jsem. Snažila jsem se jejich vymotat z vlasů. V tom jsem dostávala žihadlo za žihadlem do hlavy. Na jedné straně mě otupovala bolest, na druhé straně jsem se je snažila dostat ven. Nemusím vám ani říkat, že jsem použila slovník, jaký se na mladou dámu nepatří. Utíkala jsem. Nevím proč jsem si myslela, že se jejich zbavím. V rámci útěku jsem spadla do žihľavy.Dobojovala som.Nejako to skončit musí. Prostě jsem si sedla a plakala, protože v hlavě mi pořád bzučalo.

Pak otec doběhl v nějakém pláštěnky a rukavicích a začal jejich vymotávat nepriek tomu, že jsem po něm křičela, ať okamžitě vypadne. Raději já jako on. Byl jen překvapený, jak jsem se obětovala a nechala se dobrovolně ubodal. Pro mě to bylo samozřejmé. Už jsem nikdy nechtěla zažít situaci před lety.



Neskolabovala jsem. Dokonce jsem se o hodinu cítila celkem fajn.Dnes mě bohužel vyšetřují na Lymská boreliózu.Môj zdravotní stav se o dva dny zhoršil. Já jen doufám, že testy budou negativní a není mi nic vážně A dědeček si i po opakovaném vysvětlení stále myslí, že mi otec vytahoval z vlasů blechy.

Dnes, když jen zaslechne Bzzz myslím jen na jedno. Co nám ještě tento hmyz přinese? Ve srovnání s námi je jsou včely malé, ale přesto nás bez problémů odrovnajú.Príroda to tak asi chtěla.

To je zřejmě jediná věc, kterou na létě nenávidím.Hmyz.

Byl deštivého úterý. Otcův kolegovi se narodil syn a tak jsme vybrali do jednoho obchodu něco mu koupit. Obchodu se říká dětský ráj. Skutečně je to království hraček.

Vybírali jsme asi půl hodiny. Chtěli jsme vybrat to nejlepší. Ani jsem netušila, že je to náročné. Do prodejny mezitím vešel chlapeček. Na zádech měl velkou školní aktovku, ale vypadal jako prvák. Blond vlásky, modré oči a obšúchané kolena. Chodil pořád jen kolem jednoho výkladu. Zaujal mě proto, protože i když je to dětský ráj, chodili tam zejména dospělí.

"Co si přeješ?" "Teta kolik zde stojí nejlevnější věc?" Po této větě se všichni podívali něj. Zůstali stát s němým výrazem na tváři. Paní, která kupovala své dcerce kolo za 5000, vypadly peníze z rukou. "A kolik máš penez?" "Jenom 20 korun, ale chtěl bych nějakého angličáky." "Bohužel ty jsou za 100 korun. Přijď zítra s mámou, ta ti ho koupí. "" To nie.Viete ona nemá čas. Mám malou sestřičku a velkého bratra. "Slzy se mu tlačili do očí, ale on jejich statečně schovával do rukávu na bundě.



Na další den jsem opět přišla do toho obchodu něco dokoupit. A znovu tam stál ten chlapeček. Na oku měl modřinu. Nedalo mi to a promluvila jsem se mu. "Ahoj. No už sis koupil autíčko? "" Ne nemám peniaze.Ale to nevadí.Ja se sem chodím každý den něj dívat. "

Když vidím tyto děti je mi do pláče. Jsou to bezmocné děti, které málokdy dostanou to, co chtějí. Máma pracovala ve školce a já jsem tam s ní byla pořád. Byly tam děti, které měly nejlépe hračky. Po chvíli se sice váleli v koutě a nikdo si jejich nevšiml, ale měli jejich. Některé jen tiše seděli a kreslili si. A mě mrzelo, že dětství nemohou mít všichni stejně krásné. Snažila jsem se jim ho co nejvíce zpříjemnit. Stačilo jen, když jsem jim nakreslila obrázek nebo se s nimi hrála na maminku. Někdo by byl řekl, že tak velká a hraje se s děckama jako kdyby měla 5 let. Mně stačil jejich úsměv jako odměna za všechno. A bylo mi srdečně jedno, co si kdo říká. Já jsem měla krásné dětství a neumím si představit, že mi mohlo být i jiné. Ale vím, že je. Že děti musí snášet týrání a bolest často horší než mnoho dospělých. Život je jako dům a nejdůležitější jsou pevné základy, jinak hrozí, že všechno spadne. A já doufám, že když tyto děti budou velké budou moci říct, že jejich dětství nebylo špatné.



"Prosím vás k tomu plyšáků mi ještě dejte támhle modré auto." Chlapec jen stál a díval jako mu beru jeho touhu. "Líbí se ti? Je tvé. "Chlapec jen nevěřícně stál. "Děkuji ti. Budu si na něj dávat obrovský pozor. Když budu velký koupím ti takové. "A objal mě. Holčičku, které se právě házelo o zem protože je kolo svítil modře a ona chtěla na růžovo, se také stíšilo.



Já jsem sice odcházela z obchodu lehčí o pár korun, ale ten pocit mi nenahradí nikdo. Navíc ty peníze bych určitě utratila na nějakou hloupost, což ani nestojí zato.

No i navzdory třem měsícům každodenního cvičení mé rameno rezignovalo. A tak mě čekala operace. V Trnavské nemocnici. Kdyby nebyl pan traumatologii jeden z nejuznávanějších ani by mě nenapadlo nechat se v Trnavě operovat.

Zde se opět zahájen postup po šachovnici.

Bílá: Doktor mi všechno vysvětlil, tak že jsem tomu rozuměla. Před operací se se mnou pořád povídal a povzbuzoval mě.

Černá: Anesteziologické nebo kdo mi špatně zavedli infuzi, takže mi první infuze od bolesti těsně po probrání vytekla pod kůži. Ani si nechtějte představit tu bolest. A to, že zdravou ruku mám jako meloun, kvůli špatné infuzí si všimla až moje mama.Sestričky to nějak netrápilo.Takmer mi praskla kůže.



Černá: Do žíly se mi trefili pak incidentu s infuzí až na pátý pokus a ruku jsem měla jako nešikovný narkoman.Pritom lékař řekl, že žíly mám dobře viditelné.



Bílá: Na stůl těsně vedle mě položili telefon a ukázali mi, co mám stisknout, když budu něco potřebovat. Do telefonu jsem jim řekla, co potřebuji a hned někdo pribehol.Či již pomoci na WC nebo odpojit infuzi.



Pak mě opět čekali náročné rehabilitace, ale můj traumatologii, který se mezitím stal přednostou úrazové kliniky, řekl, že jsem ruku rozcvičila rychleji než by byl čekal. Mluvil jaký je na mě hrdý. Sice nevím proč, ale dobře se to počúva.Dokonca mi ukázal na googli, kde najdu celý postup své operace. Nafotil jsi mě a udělal o mé ruce přednášku někde v zahraničí.

Už jsem konečně jak tak v pořádku, když mělo přijít banální vyšetrenie.Vyšetrenie určující zda nemám poruchu tvorby kolagenu (Daniel Ehlers syndrom ale někteří lékaři to nevěděli ani přečíst, tak jsem jim to musela vysvětlit) a proto mi sval povolil. Navštívila jsem pana ortopeda ze začátku a ten mě porozháňal ke čtyřem lékařům, ale nikdo nevěděl, jak se toto vyšetření dělá. Zase jsem výjimečná:)



Slovenská zdravotnictví má značné nedostatky, ale kolika už tito lidé zachránili život?

Netřeba všech lékařů posuzovat na základě obecného názoru, ale na základě osobní skúsenosti.Ja si raději odnáší z ordinace to pozitivně.



I když existuje skupina lidí, pro které je pomluva lékařů samostatná disciplína, já si pochvaluje. Minimálně když se podívám, že naše zdravotnictví na některých místech jde opravdu kupředu. I já bych chtěla pracovat jako lékařka a člověka bude vždy hnát dopředu pochvala, protože ví, že lidé jeho práci ocení. V ruce mám již doživotně titan a vnitřní stehy, ale vždycky je to lepší než předtím.

Slovenská zdravotnictví je podle mě téma dost často rozebírána. Někdo má stále stížnosti, někdo si občas pochváli.Po mé nedávné zkušenosti mohu jen říci, že netřeba všech házet do jednoho pytle.



Jednoho krásného dne jsem napl sval a najednou se mi na rameni udělala jamka. Ani jsem si to nějak nevšimla. Nebolelo to, jen jsem nemohla příliš zatížit ruku.Dokázala jsem si sama od sebe "vyhodit" rameno. Všichni si mě natáčeli do mobilů, fotili a stala jsem se atrakcí. Rozhodla jsem se, že slavná jsem už dost a tudíž půjdu lékaři. Tehdy jsem ani netušila, co mě čeká.

Čekala mě šachovnice slovenské zdravotnictví. To znamená střídání černé a bílé, tedy dobrého a zlého.Ortopéd mi doporučil rehabilitácie.Netušil co mi je.Rehabilitačná lékařka mě odmítla s tím, že to se svalem nemá nic společného. Tak jsem se tři měsíce rehabilitovala doma sama. Když ortoped viděl, že můj stav se nezlepšuje a všechny možné teorie o tom, co mi asi je již vyčerpal, poslal mě na traumatologii.

Vešla jsem do malé úzké chodby přeplněné lidmi. Povzdechla jsem si v představě, jak strávím příští čtyři hodiny. Za hodinu mě volali dovnitř. Lékař a sestřičky kolem byli nesmírně šikovní. Ambulance měla vedlejší místnosti. Dokud se jeden pacient připravoval, druhého lékař vyšetřil a celý proces byl krátký.

Přišel ke mně lékař. Pozdravil, podal mi ruku, představil se. Ukázala jsem mu můj problém.Okamžite věděl, o co jde i když je to ojedinělé. Předepsal mi rehabilitície v nemocnici. Prý je možnost, že se sval zpevní sám. V rámci rehabilitací jsem male různé hydromasáže, cvičení a jiné. Zde má naše nemocnice velké plus. Skvělé vybavení oddělení a sestřičky vás neberou jen jako další záznam.

Ticho. Ráda chodím k babičce na vesnici, protože je tam ticho. Jiný svět než tady ve městě.

Za každou vesnicí je minimálně pět polních cest, kde se můžete procházet bez nějaké velké asistence aut. Trochu turistiky neuškodí nikomu. Dá se tam odpočinout a přijít na jiné myšlenky. Vzala jsem tedy našeho pejska trošku vyvenčit na místo zvané "stav". Voda tam teče po různých kaskád a kolem není nic, jen lesík. Krásná představa. Dlouho jsem se chystala vybrat se touto cestou. Už dvě stě metrů od domu minám hnůj, kteří tam pánové družstevníci vyvážejí, aby nemrhali svůj drahocenný čas. Měla jsem chuť vrátit se. Ale co člověk neobětuje když něj ten pes tak smutno podívá? No, ale to co bylo dál mi úplně vyrazilo dech. Prostě se všichni rozhodli, že sem vyvezeny úplně všechno, co nepotřebují. Tak teď to tady vypadá jako na veletrhu. Výběr je opravdu bohatý. Od hraček, přes stará okna až po kusy nábytku. Dokonce se to stalo novým hnízdem místního polobezdomovca. Ideální místo pro skládku. Příroda. Vždyť tam to stejně nikdo nevidí. Jen jsem velmi zvědavá, jak rychle přijdou lidé na to, že si špiní na své.

A jak vypadal stav? V potoce bylo nahádzaných tolik věcí, že to zelené, čemu se kdysi říkalo voda, se zde snažilo prodrat přes ten nepořádek. Věděla jsem, že lidé mají v sobě něco živočišné. Jen nejsem si jistá, zda potok je vhodné místo na odhození starých pneumatik. Když jde o to, necelých 5 kilometrů od vesnice je oficiální skládka.



Vrátila jsem se z procházky a dědeček mě vítal slovy: "No tak co, vykoupání?" "To bych hned teď mohla jít na infekční dědeček" Ale vysvětlujte mu to, když za jeho časů nikoho ani nenapadlo něco tam odhodit.

Asi jsem byla dost naivní, když jsem si myslela, že tam se čas nemění.

Později jsem ve vesnici potkala starosty, který se hrdě chlubil, že je myslivec. No to, že v lesích může lovit akorát tak potkanů nezmínil.

Moje krásné sny přeruší zvuk budíku. Ať se mi. Nemám na výběr.

Pomalu se zvedám z postele a připravuji se na další den. Za oknem kouká sluníčko, ptáčci štebocú a venku slyšet sirénu sanitky.V této části města to není nic neobvyklého. Tímto směrem se jde do množství vesnic. A tam se vždycky něco děje. Proč takové krásné ráno proležet v posteli když můžu jít do školy? Nevadí, bude to i horší.

Běžné ceremoniály v koupelně a kuchyni mám úspěšně za sebou. Snažila jsem se trochu skultúrniť, aby se mě děti nezalekli, a udělat si něco pod zub, protože když jsem hladová, jsem zlá. Rozloučím s mámino, která ještě spí po noční a jdu si po svém. Kráčím vždy stejnou cestou. Myslím si, že všichni studenti mají ranní idylky. Člověk se z toho může i zbláznit. Cestou mě míjí ještě jedno hasičské auto a jedna sanitka. Každému z toho běhá mráz po zádech, ale když se ztratí zvuky té nepříjemné sirény, zmizí i špatný pocit.

Den probíhá úplně normálně. Občas si zanadávat na učitele (opravdu jen výjimečně ), občas se strhne nějaká hádka a čerpáme kvantum nových informací. V zkratce klasika. Všichni čekají na toužebné poslední zvonění, neboť fyzikárka právě hovoří o punkovém koncertě v Kulturním domě. Ďakujem.Stačilo.

Dost i na koně. Dovalil, a to doslova dovalil, se domů. Podívám si kriminálky a komentoval s taťku sportovní dění. Není nic krásnějšího než rutina, stereotyp, volejte to jak chcete.

Zvoní telefón.Volá kamarádka. Chce si ode mne půjčit černou slušnou sukňu.Na pohřeb. A tady se ten příběh začína.Pri sukni. Ráno po cestě do školy měla její spolužačka s rodinou autohavárie. Tam šli ty sanitky a hasiči. Na cestě, kterou chodí do školy a do práce sedm let. Na rovině. Bylo sucho. Prostě dostali šmyk.Možno jim něco vběhli pod kola. Nikdo neví. Její otec zemřel během převozu do nemocnice. Ona má zlomené ruce i nohy. Její máma je v kómatu. Jsem z toho v šoku, i když ji znám jen z vidění. V jednom momentě máš všechno av druhém .... Nic. Najednou se probudíš někde jinde než si chtěl. Cítíš bolest. No ta největší teprve přijde. Už to nikdy nebude totéž děvče jako předtím. Tatínkovo dívka.



Těžko říct, co z toho plyne. Když to vidíme v televizních novinách, netýká se nás to. No kdykoli se to stane někomu koho známe, je to jiné. Jen ať se to nestane nám. Nikdy nevíš, co ti osud připraví do cesty. Stačí jedna sekunda a tvůj život se změní od základov.Je konec všem rutinám. Ale co v takové chvíli? Zbývá jediné. Bojovat. Nevzdat se. Žít pro to, co tady ještě je a bude. A využít každou příležitost, kterou ti život nabízí. Neboť nikdy nevíš, kdy ti něco vezme.



Večer se přikryju přikrývek až po uši a raději utíkám do světa, kde je všechno možné. A ráno se zase probudím ve své posteli.

Nepatřím k těm ženám, které dokáží nakupovat třeba i 12 hodin. Jsem bohužel jednou z těch, které nemají na výběr.

Přišlo léto. Potřebuji nové věci, protože ze starých jsem vyrostla. Jenže v každém běžném obchodě dostanete maximální velikost L. Kdy se už i najde XL je to většinou přesně to samé jako L. Jen aby se neřeklo, že nemají. Vždy si to nejprve přiložím a srovnám, abych neztrácela čas.Zde si jakože nějakou autosugescí vsugerovat, že XL určitě obléknu i když je to totéž jako L? Zkusila jsem se zeptat na ještě větší a slečny prodavačky se na mě dívali jako na slona v županu. Dovolila jsem si je totiž přerušit v důležitém rozhovoru o Ordinaci v růžové zahradě. Ó, jaká jsem hloupá. Dokonce jsem si dovolila podívat tričko a ona ho musela po mně složit. No dobře, že mi nedala košíkem po hlavě. Čest pár výjimkám. S nadějí jsem se tedy vybrala do dražších obchodů, že tam snad něco najdu, ale nebude to levná záležitost. Nic. Od XS po L. Kalhoty jsem nenatáhne ani na ruku.Jedna paní v tom obchodě měla správnou připomínku: "A pro zdravých nemáte???"

Jsem tedy odkázána na mole linii?? Moje BMI je něco kolem 23, což není ani nadváha. Když konečně něco najdu jsem taková ráda, že už se ani nedívám nato, jestli je to in nebo ne. To už plnější ženy nemohou mít pestrý výběr bez starostí? Myslím tím ženy, které nepatří ani do moli linie ani do klasických obchodů. Podle mě nejsem tlustá. Za půl roku jsem dokázala zhubnout osm kilo. No moje sebevědomí absolutně zničí pomyšlení na nákupy a nato, jak se snažím do něčeho pěkného vpratať. Někdo říkal, že vychrtliny nejsou v módě. Na jejíž planetě žil??

U našich jihozápadních sousedů je to docela jinak. Rozhodla jsem se navštívit Parndorf. Ani nemluvím kolik nervů a přesvědčování mě to stálo, aby mě tam Táta nakonec sebral. Psí oči nakonec zabrali, ale šla jsem tam se stejnými obavami jako do našich obchodů. Mě prostě neláká představa osm hodin běhat jako splašená husa a hrát se na americkou blondýnku, která má tolik tašek, že její příteli kouká sotva hlava. Přišla jsem a hned v prvním obchodě jsem uviděla krásné věci. Když jsem zeptala na velikost, ochotně mi ji prodavačka podala a stála při mně jako moje osobní nákupní asistentka. Podala mi i věci na kombinování. Byla jsem překvapená. Někdo si zřejmě chce své peníze zasloužit a nebere to jen tak, že vždyť peníze potřebuji. Odcházela jsem odtamtud tak spokojená, jak ještě zřejmě nikdy. Měla jsem spoustu možností a nakonec ceny byly skoro stejné, jako tady. Možná i levnější. No co ty osoby, které tam jet nemohou??? Nepatří to ani k mému štandardu.Sú odkázány na nákupní maratony plné neochoty, stresu a vyprazdňování peněženek za nic. Upřímnou soustrast milé neanorektické a zdravé kolegyně.